Období: říjen 2020

Listuji malou čtvercovou knihou a fotografií západu slunce na obalu. Je černobílá, ale fascinující. Stejně jako další desítka (a něco navíc) obrázků uvnitř sbírky. Každá z nich zaslouží setrvání, zamyšlení, zasnění. Prozrazují lásku ke krajině i cit pro detail, který vypráví. Jejich autorem je Vladimír Stibor, který se podílel i na formě básnické slovní. Doplňuje se a ruku v ruce s Magdalenou Pokornou vytvářejí harmonický duet lyrických obrazů, které se vpisují každým řádkem do čtenářovy mysli. číst dál

Vážené kolegyně, vážení kolegové, milí přátelé, číst dál

Jaromír Schel byl dlouholetý a úspěšný kulturní matador v celé řadě dění na poli kultury a společenského života zejména v jihočeské metropoli. Kromě toho mohu dodat, že byl i skvělý řečník, který dokázal svůj projev vždycky ozvláštnit osobitým pojetím, nevšedním postřehem či vsuvkou, která dodala řečenému naprosto jiný, spolehlivě oslovující, niternější rozměr. Mnohokrát jsem si při takových příležitostech říkala, že by měl nesporné předpoklady i na literárním poli. číst dál

Když jsem se poprvé setkala s píseckým spisovatelem Ladislavem Beranem, tipovala jsem si ho v duchu spíš na autora rybářských nebo mysliveckých zážitkových povídek než na krimi žánr. Ale čím déle čtu jeho povídky, postavené na skutečných kriminálních příbězích ze současné písecké kriminálky, tím víc docházím k závěru, že svou osobu, aniž si to uvědomuje, vtělil do hlavních postav, které propojují nejen tyto povídky, ale celou řadu knih na zmiňované téma. Kousek Ládi Berana nacházím jak v autorativním, ale dobrosrdečném kapitánovi Karasovi, tak v obou vyšetřujících poručících Studničkovi a Machovi. Snad právě proto jsou všechny tyto postavy tak životné a důvěryhodné. Stejně jako jejich protivníci na druhé straně plotu – zlodějíčkové, bytaři, kasaři, podvodníci, faťáci, dokonce i ti, kteří se dopustili zločinu nejtěžšího – vraždy. číst dál

Není úplně běžné, aby se na knize podepsala hned trojice tvůrců se značně odlišnými tvůrčími podněty, principy a zkušenostmi. Je tomu tak u knihy BYTOST JMÉNEM LÁSKA (Epika, 2020, 150 str.), jejímiž tvůrci jsou Jindřich Tošner, Bohumil Ždichynec a Marta Urbanová. Těžko soudit, jaké důvody je vedly k vydání společné publikace. Patrně ryze praktické.  Každý z uvedeného trojlístku by si ovšem zasloužil samostatnou sbírku. Společným motivem je – jak vyplývá z názvu – milostný motiv. Převažuje však v sympatrické, poněkud mlhavě nostalgické rovině, což je dáno dlouholetým působením autorů v literaturním světě. Další drobnou komplikací je problematický mix poezie a prózy. A do třetice: Nepochybně kvalitní výtvarný doprovod Vladimíra Pořického, jehož tvorbě dominují zcela odlišné inspirační zdroje, se zařazenými texty koresponduje pouze velice sporadicky. Jindřich Tošner se sobě vlastní hlubokou lidskostí vytrvale navazuje na svou (podle mne) nejlepší sbírku Noční vizita (1996), za rutinní profesní bázi  otvírá specifické, zcela neotřelé výhledy do hlubin událostí. Bohumil Ždichynec osciluje kolem filosoficky pojatých zamyšlení a Marta Urbanová znovu potvrzuje, že její doménou se stala povídka. Dokáže na omezeném prostoru navodit svébytné konfliktní situace, plastické postavy nabývají na věrohodnosti a přesvědčivosti, třebaže lámou chleba se značně okoralými kůrkami. Všichni tři jmenovaní zajisté zasluhují pozornost, jejich tvorba by však nesporně dosáhla většího dostřelu v samostatných titulech. Tři druhy kvalitních surovin se nemusejí vždycky stát zárukou kulinářských požitků. číst dál

Působivými krajinnými fotografiemi se prezentuje Vladimír Stibor v básnické sbírce s poněkud aktuálním titulem ANDĚL STRÁŽNÝ V KARANTÉNĚ (vyd. Václava Rysková, 2020, 92 str,), jejímiž tvůrci jsou Magdalena Pokorná a Vladimír Stibor. Fotografie otvírají až symbolické výhledy do kraje, poezie nahlíží do dnů všedních i svátečních, jejichž prostý půvab nelze pominout.  Dva oddíly představují samostatnou tvorbu zkušených básníků, prostřední byl vytvořen rukou společnou a nerozdílnou. Podstatného rozdílu se čtenář nedohledá, autorská pouť Pokorné a Stibora se klene nad stejnými úžlabinami, přes všechny peripetie inklinuje k poklidným končinám hledání a nacházení, prosvíceným vřelostí, laskavostí a vstřícností. Jako vyznání působí závěrečná báseň O hoře úsvitu, v níž čteme: //Půjdeme spolu k hoře úsvitu//budeme klopýtat//… Vězme, že příliš neklopýtají, čtenář je k jejich hoře úsvitu doprovází s pochopením, jim i sobě přeje to, čím sbírku korunují: //Ale těch krásných let//co náš ještě čeká//. Na současných literárních kolbištích pozoruhodný a potěšitelný optimismus.Kéž by v nich jako jiskry z hřejivé vatry vytryskly další vroucné verše. Do třetice citát: //Zakazuji si vstupovat//do téže řeky//. Do široširé řeky poezie vstupovat mohou. Je to nanejvýš žádoucí. číst dál