Nové knihy a recenze

Básnická sbírka Křižovatky samot (Nakl. Nová Forma, 2021, 84 str., typografická úprava F. Tylšar) je básnickým náhledem zralého muže, jemuž nejsou cizí úsměvná nahlédnutí do krajiny současného výrazně zvlněného života, na konejšivou oblohu však dokáže vyslat i dravčí křídla (viz Aformis či Tvůrčí muka). Nebývá to zvykem, ale nahlédněme na hladinu Francových veršů prostřednictvím citátů. K pesimističtějším zátočinám směřují verše //rozevírají se brány samot// či //odkvétají labutí písně//, vstřícněji vyznívají //další runda naděje// nebo //denně jednu kapku medu//. Jako ostrov k obeplutí můžeme spatřovat //dary komerční zimy//, ale čtenáři neunikne ani Francovo inklinování k vřelému optimistickému nahlédnutí. Včetně osobitých návratů do dětství. Pokud píše //na oheň svoje stránky zvykám//, berme to jako zdvořilý bonmot, jeho poezie potřebuje křivku vlaštovčího letu, nikoli plameny. Křižovatky samot jsou mnohavrstevné, ledacos sympatického najde snad každý čtenář.  číst dál

Letos mezi nás přišla malá čtvercová knížečka, plná kouzel.  Již dříve jsem vídala autorovy fotografie ze Sedlčanska a byla jimi okouzlená. Představovala jsem si rodinu maminčiny tety Marty, která v těch místech někde žije, vzpomínala na maminčino celkem strohé vyprávění po návštěvě, kdy nezapomněla zmínit, že je tam všude moc hezky. číst dál

U BRÁNY TICHA - tak nazvala Věra Kopecká svou novou sbírku poezie (vyd. Kopecká, 2021, 90 str.), doprovázenou vlastními fotografiemi, které dovedou vnímavého čtenáře okouzlit samy o sobě. Těžko zvažovat, zda je Kopecká lepší básnířka, zda není lepší fotografka. Ta úvaha je ovšem planá, verše a přírodní fotografie tvoří pečlivě propracovaný kompaktní celek. Převažují zimní motivy. Vstoupíme-li nabízenou bránou ticha, ocitneme se v integrovaném světě poezie. Čteme //sbírám stírám / ze rtů tmu / než najdu cestu / ke světlu/.  Ty verše jsou pro poezii Věry Kopecké charakteristické a také inspirativní, prolínají její básnickou aktivitou jako paprsek světla. Mají osobitou lehkost, ovlivněnou úsporným zacházením se slovy. Nikde nezaclání ani slabika navíc. Povšimněme si ještě veršů //Budu ti psát / Sojčím pírkem / po obloze//. Ano, taková je poezie paní Věry. Jako kdyby ji psala sojčím pírkem na oblohu. A proč právě sojčím! Jakýmkoli! Třeba do prstem do písku. Stále to bude plnohodnotná, skromná a zdánlivě tichá poezie. Její hlas však najdeme v šumění větru i jako dým nad komínem za mrazivé noci. číst dál

S otevřenou náručí vítáme díla, která se vyznačují přesným viděním historie. Třeba i té nedávné. Po románech Odpusť, že jsem se vrátil (2018) a Hořící nebe (2019) uzavřela Iva Tajovská zamýšlený triptych románem NEŽ SE ROZDĚLÍME (Maraton, 2021, 240 str.) Dějová linka tří uvedených románů se táhne od první světové války k devadesátým létům minulého století, takže můžeme mluvit o románech historických, třebaže v tom posledním rezonuje současnost jako nepříliš vzdálená ozvěna.  Tajovská se nevyhýbá ošidným událostem. Její předností je objektivní přístup k událostem, které bezprostředně ovlivňují protagonisty jejích knih. Zřetelnými mezníky se staly rozpady  státních útvarů. Toho, jehož oběťmi jsme se stali,  toho tragičtějšího na území bývalé Jugoslávie.  Vyvolaly i osobní krize, které jsou cizelérsky reprodukovány.  číst dál

V roce 2020 autorka vydala tři knihy, o kterých uvádí: "Je v první řadě to kniha o hypnoterapii, která vychází z výsledků léčby neplodných žen u nás.  Tuto léčbu provádí  s velmi zajímavými výsledky dlouholetá lékařka, kandidátka věd, s několika atestacemi, v současé době pracující na vysokém postu v pražském IKEMU. Hypnoterapii provádí ve svém volném čase bez nároku na odměnu (prý by se léčba nezdařila... úsměv). Kauzy mi byly diktovány a já je použila pro tuto knihu. V ní ovšem kromě spojujícího textu je část i filosofických úvah na téma mateřství a také mé básně s touto tématikou. Je zde popsáno pro laickou veřejnost i práce na IVF klinikách, kde je prováděno rovněž specializovanou, vysoce vyzdělanou genetičkou umělé oplodnění mimo tělo ženy." číst dál

Nesporně inspirativní titul nové knihy píseckého autora Ladislava Berana je zároveň i názvem první povídky z tohoto obsažného sborníku, který má více než tři a půl stovky stránek, ale obsahuje tentokrát  -  oproti předchozím knihám – pouze šest povídek. Tedy dalo by se dokonce říci, že nejméně ve dvou z nich jde spíš o krimi-novely, ale ve všech případech s aktuálními tématy a již tradičně s obvyklými Beranovými aktéry – vyšetřovateli Studničkou a Machem. číst dál

číst dál

Děj příběhu, se odehrává v prostoru kolem Středozemního moře a Jadranu a je volným pokračováním osudů Michaela Daberta, se kterým se čtenář setkal už v předešlém románu Pohled šelmy. Po dokončení mise v Praze se záhadný M. Dabert vrací do Francie. Když dostane zakázku k ochraně Solange Blanchartové, mladé atraktivní manželky pohřešovaného podnikatele z Cannes, přijímá, i když se mu její obavy zdají neopodstatněné. Přesto k útoku na její osobu, při němž zemřou lidé, dojde, okolnosti jsou však víc než podezřelé. číst dál

Do Čech se po dvaceti letech vrací záhadný Michal Dabert. Jeho oficiálním posláním je zřízení pobočky nadnárodní bezpečnostní agentury v Praze. Ale je to hlavní a jediný důvod jeho pobytu v Praze? Protože po jeho příjezdu začínají umírat lidé. Tento případ má vyřešit komisařka Tereza Pfeiferová z kriminálky. Když ho však začíná rozplétat, je z případu odvolána a vše kolem Daberta přebírá vrchní komisař z ÚOOZ Petr Vágner. Osudy všech tří se začínají proplétat takovým způsobem, že se dostává na hranu profesní etiky osobní vztah Pfeiferové k Dabertovi a později jsou na pováženou rovněž tak Vágnerovy a Dabertovy styky.  Při jejich společném adrenalinovém výletě na Lipno má někdo z nich zemřít. Ale kdo? A co je skutečné a co jen hra? A podaří se Pfeiferové v novém případu, který dostala, vypátrat, kam mizí nezletilé děti? Na to si bude muset čtenář počkat až na konec. Ale tak, jak má autor ve zvyku, nenechá čtenáře při tom čekání nudit se ani na chvíli.  číst dál

Inspektor Timothy Prévit je ve své podstatě vlastně neměnný. Možná vychází z myšlenky, že co je dobré, nemá se měnit, ale spíš je mu to jedno. A pokud se chce měnit někdo jiný, nechť tak učiní a jeho nechá na pokoji. Proto je dále neoblíbený v práci, žije dál odloučeně od své rodiny, kdy jeho žena Mavis čapla děti, milence Eliota a odstěhovala se s nimi z New Yorku. Ale nezávidí jí. Mavis s výměnou partnera musela vyměnit i způsob obživy a se svým novým partnerem se živí prodejem aut. číst dál

Svět, kde sen vstupuje do všedního dne, kde se otevírá srdce básníka naplněné radostí ze života, z běžných chvil a láskyplných nocí, dnů, kdy prochází milovanou Prahou a v jeho mysli se odehrávají příběhy. Takový svět nabízí nová sbírka básní současného básníka Oldřicha Antonína Hostaši. Bezkonečná romantika zde proudí do duše čtenáře. Básnické umění autora je zde v mistrovství nevšedních metafor a tak se v básních můžeme setkat s chvílí, kdy je /Praha zahalená večerem, který přijíždí na parníku radosti/ a / noc laská vlasy Vltavě/, /v tůních spí hoboj rána, /déšť maluje do kaluží stopy bot/, /vlaková souprava hvězd veze měsíc s konvičkou rosy/. číst dál

Literární rukopis píseckého spisovatele Ladislava Berana je natolik jedinečný a příznačný, že stačí jen malý úryvek textu, abyste si byli bez výhrad jistí, kdo je autorem dané knihy. Jeho styl je typický a naprosto nezaměnitelný, ať už píše o kriminálních příbězích ze současnosti či se vrací téměř o století zpět ke své oblíbené písecké četnické pátračce. V obou případech dokáže mistrně navodit atmosféru té které doby, včetně prostředí, v němž se jednotlivé kriminální případy odehrávají, způsob mluvy či soubor zapadajících detailů příslušných k popisovanému ději. Spád každé z rozehraných příhod zaručují pak především jadrné dialogy, jako vystřižené z autentického dobového dění. číst dál

Známe Vladimíra Stibora jako básníka, jako fotografa, vydavatele básnických almanachů a málem bychom zapomněli, že je také prozaikem. V útlé knížce, kterou nazval „A nešlap do louží“, najde čtenář pětici povídek. Pětkrát tu potká muže, citlivého, různě zraněného, přesto opatrně doufajícího v pokračování dalších „normálních“ dnů. Pětkrát narazí na divno, kterému nerozumí, které se vymyká jeho životní logice. Takové věci by se žádnému z těchto z hrdinů přece stávat neměly. Jsou to normální mužští, s nimiž se život nemazlil, kteří se jím museli prokousávat den za dnem, a najednou… číst dál

Texty na hranici mezi prózou a poezií, přicházející v originálně nové, svěží a čtenářsky srozumitelné formě. V našich životech jsou obsaženy city i myšlenky, otiskující se jako memy, kulturní vjemy, do plynoucí vody na jezu nekonečného snu evoluce. Žijeme své životy tady a teď, jsme spolutvůrci dějin nelehké, globální, převratné technoinformační doby. I Evropa a místo, kde žijeme, se rychle mění. Má- li naše civilizace přežít, nebuďme lhostejní k ohrožení svých generačních kořenů, konejme v pravdě a se ctí dokud ještě zbývá trocha času. Záleží na každém jednotlivci, kam bude se doba, v níž žijeme, ubírat. Chceme- li změnit negativa stávající společnosti v pozitiva, potřebujeme více mezilidské lásky, nový styl života. Je to inspirativní kniha na hranici mezi poezií a prózou, s naléhavým apelem k čtenáři v prožívané době. - V doslovu knihy píše recenzent knihy PhDr. Miroslav Kovařík: „I tento Ždichyncův literární počin je  mnohostranně definovanou diagnózou času, jenž patrně čemusi závažnému předchází. Je dobré si to připomínat a mít ´své básníky´ nablízku. Lékař a básník, v knize diagnostikuje stav doby a nabízí prostředníky k její obrodě - díky za tuto medicínu hudby slov pro srdce, do níž můžeme jako spoluhráči kdykoli přistoupit“. číst dál

Pod názvem A NEŠLAP DO LOUŽÍ (vyd. Kopecká, Broumov, 2021, 95 str.) vykročilo na pouť za čtenáři pět lapidárně pojatých příběhů Vladimíra Stibora, které doprovázejí autorovy černobílé fotografie. Všechny zřetelně vycházejí z reality, z konkrétních historických situací. Stibor jako kdyby rozevíral mušelínový závoj, dopřávající jednotlivým postavám či událostem výraznou míru anonymity. Jeho předností jsou úsporné dialogy a nekonvenční úvahy, vyvěšující na stožár prapor pravdy. Ne snad až úplně nahoru, ale je cenný i v půli žerdi. Kdo Stiborovu knihu rozevře, rozhodně se nemusí obávat, že šlápnul do louže. číst dál