V prožívané době se člověk stává obětí falešného pocitu, že je ústřední duší vesmíru. Realita stagnuje, vibruje a tříští se, vzniká dojem, že nic už dál nemůže pokračovat v zajetých kolejích. V ghettech sociálních sítí lze říkat ledacos, jenže skutečný veřejný prostor je mrtev, chybí tady Homérova agora a lidskému jazyku schází správná slova. Narůstá morální tupost ve společnosti, ale jak přežít stádnost? Toto dilema řeším v knihách filosofické poezie Hamlet v tekuté době, Hranatej svět, Srdce v mrakodrapu. Naštěstí do tohoto světa pronikají i vzkazy „anděla v nás“, tlumočené v knize Noe odpočítává dny (více na www.kosmas.cz). Vnitřní roztříštění člověka, jeho psychologické a duchovní rozbití představuje největší nebezpečí.
číst dál