V prožívané době se člověk stává obětí falešného pocitu, že je ústřední duší vesmíru. Realita stagnuje, vibruje a tříští se, vzniká dojem, že nic už dál nemůže pokračovat v zajetých kolejích. V ghettech sociálních sítí lze říkat ledacos, jenže skutečný veřejný prostor je mrtev, chybí tady Homérova agora a lidskému jazyku schází správná slova. Narůstá morální tupost ve společnosti, ale jak přežít stádnost? Toto dilema řeším v knihách filosofické poezie Hamlet v tekuté době, Hranatej svět, Srdce v mrakodrapu. Naštěstí do tohoto světa pronikají i vzkazy „anděla v nás“, tlumočené v knize Noe odpočítává dny (více na www.kosmas.cz). Vnitřní roztříštění člověka, jeho psychologické a duchovní rozbití představuje největší nebezpečí.
Pociťujeme, že tu něco chybí, ale nedovedeme to společně definovat. Kam se poděla ta pravá slova? Aldous Huxley v Konci civilizace míní, že lidé jsou ovládáni způsobovanou rozkoší, zničí nás to, co milujeme. George Orwell ve Farmě zvířat se obával, že nás zabije to, co nenávidíme. V technokratické civilizaci tiká časovaná bomba s nedozírnými následky, jestliže současná doba neprocitne z ateistického opojení, že „člověk může všechno“ a neučiníme pokání, nebudeme soucitní a nevezmeme včas na milost samotný život. V jistém smyslu to předvídal už Karel Čapek. V Bílé nemoci doktora Galéna ušlapá dav, který se chová jako neřízená střela. Člověk se stal vrcholovým predátorem s odbrzděným agresivním pudem, bezohledně devastuje původní svět, který mu byl propůjčen.
K čemu by byli spisovatelé, kdyby k vývoji společnosti mlčeli? Pro ně je důležité naslouchat době i jejím bolestem.
Tak funguje Pražský klub spisovatelů (PKS), vedený PhDr. Olgou Nytrovou, který má díky Církvi československé husitské domovské sídlo v Karlíně. Členové diskutují o různých společenských jevech, odehrávají se tu autorská čtení a křty nových knih, připravují poetická pásma a pořady o literatuře. Zprávy o klubových akcích PKS jsou publikovány na webu klubu Dialog na cestě (www.dialognaceste.cz) a řada společných setkání PKS je natáčena prostřednictvím kanálu Dialog na cestě na YouTube. Videozáznamy pořizované ing. Václavem Strachotou umožňují shlédnout pořady zájemcům, kteří nemohli osobně přijít. Dobrým příkladem je i kniha Dekameron 2020 Obce spisovatelů České republiky (editorka PhDr. Lydie Romanská; vydalo nakl. Bondy, 2020). Obsahuje 100 nových povídek domácích i zahraničních autorů různého zaměření a je věnovaná všem, kteří ve velmi vypjaté době pandemie covid-19 pomáhali lidem, jejichž možnosti byly omezené.
Ve starém římském právu stojí, že „co je proti dobrým mravům, je nespravedlivé a je-li to zákon, je nepoužitelným“. Máme právo překročit svůj stín? V lidském nitru existuje polarita dobra a zla, potažmo i zásada odplaty. Vykonaný nemorální čin se jako bumerang trestu vrací vykonavateli dříve či později, což odpovídá příčině a účinku ve fyzikálním pojetí. Z hlediska křesťanského pojetí nakonec člověk spravedlnosti dojde. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Kdo tomu i přes své pochybnosti věří, žije morálnější život. Francouzský teolog a spisovatel Michel Quoist říká: „Lidstvo je postiženo zlem, které jde do hloubky.“ Jde o vnitřní rozklad samého člověka. V knize Mezi člověkem a Bohem Michel Quoist zdůrazňuje, že „cesta štěstí člověka nevychází od osob a věcí; aby došla k němu, vychází vždy jen z jedince, aby vedla k druhým“. V jiné knize, Psychoanalýza ohně, spisovatel a filosof Gaston Bachelard dospívá k závěru, že ten, „kdo chce být šťasten, musí myslet na štěstí někoho jiného.“
Vydáme-li se po osudové niti lidstva zpět, nelze nespatřit, že historii naplňuje jedno velké strastiplné dobrodružství lidí, jdoucích za štěstím svého srdce. „Života bído, přec tě mám rád," říká básník stříbrného větru Fráňa Šrámek. Možná je to radost z krásy složitosti pozemského života v jeho celistvosti. Ta je hnacím motorem duše a díky tomu má člověk schopnost bránit se osudu, zdánlivé nesmyslnosti života, v prostém úžasu, že slunce vychází každý den a kolem nás se pestře raduje stále se obnovující příroda počínaje mikroskopickým životem v kapce vody a prsti půdy přes tkáně těl mnohobuněčných organismů až po obrovské pozemské přírodní ekosystémy.
Bohumil Ždichynec
2024 ©