Jaromír Schel byl dlouholetý a úspěšný kulturní matador v celé řadě dění na poli kultury a společenského života zejména v jihočeské metropoli. Kromě toho mohu dodat, že byl i skvělý řečník, který dokázal svůj projev vždycky ozvláštnit osobitým pojetím, nevšedním postřehem či vsuvkou, která dodala řečenému naprosto jiný, spolehlivě oslovující, niternější rozměr. Mnohokrát jsem si při takových příležitostech říkala, že by měl nesporné předpoklady i na literárním poli.
K tomu se ale Jaromír Schel dopracoval až na sklonku života, kdy se pustil do vzpomínkových pasáží, věnovaných chronologicky seřazeným příběhům z dětství a mládí. V dílčích historkách se vrací až do válečných let v Kněžicích, do doby osvobození i následného vývoje situace v republice, popisuje tehdejší dění z pohledu malého kluka, posléze školáka a s pubertou se potýkajícího teenagera. Při své pečlivosti a vášni pro detaily neváhal opakovaně navštěvovat všechna místa, jimiž děj knihy prochází, a konfrontovat své lehce vybledlé vzpomínky s reáliemi zachovanými v důvěryhodných materiálech, získávaných v knihovně, škole, archivech či muzeu. Autentičnost jeho vzpomínkových příběhů podtrhují i různé dobové a dokumentární fotografie, dokreslující textovou část.
Na zmiňovaný oddíl knihy navazují pak události a příhody z let studentských a z brigádnického pracovního pobytu v Kladně, ale i z cílevědomého hledání a nacházení nevšedních, zejména kulturních zážitků při návštěvách v matičce Praze. Své nezastupitelné místo zde mají i otevřeně a kriticky, ale s laskavým nadhledem popisované první lásky, které prošly Jaromírovým životem. V kapitolách tohoto dílu navíc figurují setkání s osobnostmi oné doby, ale i společenské dění, knihy, výtvarné umění, divadla a hudba, naprosto jednoznačně formující Jaromírovu vnímavou duši. Nesmírně působivě a doslova plasticky popisuje i své spolupracovníky, spolubydlící, kantory i přátele, ale i střety s absurditami tehdejšího režimu a jejich dopady na životy lidí.
Dostalo se mi té cti, že jsem Jaromírovu knihu četla vlastně jako jedna z prvních, díky tomu, že jsem se ujala korektur jeho rukopisu. Už z prvních stránek jsem byla nadšená a doslova okouzlená. Z Jaromírova stylu vyprávění, tak trochu evokujícímu Hrabalovu otevřenost, jsem měla pocit, jako by mne zasvěceně prováděl milníky svého života. Lehkou zasněnost a pečlivě odměřovanou porci nostalgie střídá humor a laskavý nadhled nad věcmi, které už nelze vrátit zpátky, ani změnit jejich těžiště působnosti.
Ovšem ne všechny kapitoly z rukopisu, který mi byl svěřen, se dostaly do Jaromírovy prvotiny Vlastní křídla potěší. Vlastně se jako autor ani nedožil vytištění své první knihy, která vyšla pouhých pár dní po jeho smrti. A protože oněch nezařazených kapitol, tentokrát umístěných už na jih Čech a do Českých Budějovic, kde Jaromír Schel prožil nejdelší etapu svého života, bylo vícero, věřím, že se časem setkám s další knihou z jeho pera, a už teď se na to opravdu moc těším...
Hanka Hosnedlová
2024 ©