Poprvé jsem ho viděla na radě Obce spisovatelů v září 2007. V tom čase mu zrovna vyšla básnická sbírka Strmilovské listy – mám v ní věnování (naprosto nečitelné) z října toho roku. Věděla jsem, že patřil k hlavním osobnostem brněnské bohémy 60. let, byl to pro mne pojem, legenda, od poloviny 90. let tajemník Obce moravsko-slezských spisovatelů, a hlavně, nekonvenční básník i člověk. Postava jako nalomená, vizáž staroslavného mudrce nebo také poustevníka. Pomalé pohyby, lehký úsměv, dýmka, málo slov.
Škoda, že jsem ho nemohla zažívat déle, na valné hromadě Obce spisovatelů roku 2006 se nechal zvolit do Rady OSČR naposled. Ale naše setkávání v Praze na Radě nebylo poslední. V roce 2010 jsem si Zena pozvala do programu v rámci hudebního a vlastně vícežánrového festivalu Janáčkův máj v Ostravě. Tehdy přijal pozvání i Vladimír Křivánek. Byl to pořad poezie k máchovskému výročí; vystoupili jsme v neděli 6. června v nové budově Divadla loutek, hlediště bylo plné, říkali jsme své verše, povídali si s moderátorem; zpovídali nás jednoho po druhém, ani jsme se navzájem neslyšeli, nakonec jsme dostali každý krásnou kytku.
Po vystoupení jsem ukázala Zenovi svůj svinovský dům a jeli jsme zpět na večeři do centra, samozřejmě na Stodolní. Chtěla jsem, aby viděl noční život na všeobecně známé ulici plné barů, bister a restaurací, plné hlučících mladých lidí, plné piva a alkoholu…
Druhého dne jsme jeli do Prahy. Byli jsme v máchovském roce oba členy grantové komise při ministerstvu kultury. Vstávala jsem ve čtyři, abych ho vyzvedla u tramvaje (nocoval v hotelu Imperial v centru Ostravy), protože se bál sejít dolů ze schodů k nádraží. (V deníku nemám, proč se bál.) Do Prahy jsme cestovali jedničkou Pendolína, do dvojky jsem nedostala místenky. Zeno cestou řešil Sudoku, já četla Hospodářské noviny, povídali jsme si a také mlčeli, oboje bylo důležité. V Praze to dopadlo špatně, neschválili nám grant, pochopitelně, byla jsem předsedkyní poroty, asi střet zájmů…
Manželé Kaprálovi žili střídavě v Brně a ve Strmilově, byli jsme v kontaktu emailem s adresou paní Kaprálové. Starala se o poštu dobře, psala mi, když měl Zeno pořad v televizi Noe (bylo to v sobotu 8. prosince, a to právě probíhala v Praze valná hromada Obce), psala, když bylo třeba podpořit v soutěži o Cenu Gorbaněvské Bajajovu knihu Na krásné modré Dřevnici (moc se mi líbila).
Když jsem editovala českou část sborníku Refrény času k výročí vzniku Československa, který vyšel iniciován Spolkem slovenských spisovatelů v roce 2018, byl Zeno Kaprál mezi dalšími koryfeji české poezie – Josefem Hrubým, nositelem ceny Magnesia Litera, Theofilem Halamou, excelentním básníkem okouzleným Pacifikem (oba zesnuli dřív než kniha vyšla) – s těmito bardy jsme zaujali pozice ve sborníku i my další, Marhoul, Romanská, Erbová, Vávrová, Žáček, z mladších Kunze, Fišer… aj. Zeno mi tehdy poslal své nové básně. Vybrala jsem z nich jednu závažnou, jasně formulující jeho záměr – báseň Lázně. Další čtyři jsem vytáhla ze Strmilovských listů, které jsem si oblíbila. Zeno byl spokojen, byl to filozof, neměl s relativitou života žádný problém.
Ale problém nastal ve chvíli, kdy mu jeho přítel, pan G., slíbil na Světu knihy v Praze Holešovicích v roce 2018 vyzvednout autorské výtisky Refrénů času. Zapomněl se dostavit a výtisky později nebyly k nalezení. 20. 6. mně přišla tato zpráva: Milá Lydie, ty moje autorské výtisky zřejmě někdo čmajzl. Pojedeš-li do Strmilova, v což doufám, vezmi jeden s sebou aspoň na ukázku. Zdravím. Zeno.
Ve stejném roce se v Obci spisovatelů pořizoval nový seznam členů, hlavně se vymazávaly mrtvé duše, které zůstávaly z období po roce 1990. Zeno už se zapsat nedal. Napsal mi:
Milá Lydie, jsem už dávno mrtvou a co je horšího, odrodilou duší. Nebyl bych ani žádným přínosem pro Obec, do Brna jezdím jen občas na kontroly po doktorech. Ale znovu opakuju pozvání do Strmilova... Laskavostí p. Magnuska dostal jsem autorský výtisk, už jsem mu poděkoval, ale udělej to ještě jednou za mne, prosím. Zeno
Do Strmilova jsem nezajela, mohu o tom mluvit s lítostí. Jeho domácí prostředí jsem viděla až v pořadu televize Česko jedna báseň, a to už Zeno mezi námi nebyl. Zemřel 26. října v tomto koronavirovém roce ve věku 79 let. V poslední sloce básně Masopust (Strmilovské listy) píše: Jsi moje Smrt / tak proč lže domino. / Nechej mě nad ním / ještě chvíli stát. / Pomine země, / řeky pominou. / Budu se smát / a zuby drkotat.
Lydie Romanská