Zastavil na prvním odpočívadle s benzinovou pumpou dálnice D5 na výjezdu z Prahy,
v místě, kde byla zaparkována jen další tři auta. Dvě byla zamčená a pouze kolem třetího se pohybovali lidé. Matka, která to očividně, vzhledem ke své hmotnosti neměla zapotřebí, rvala silnými zuby velké kusy hamburgeru či něčeho na ten způsob. Tatík, byť teprve v půli cesty třetí dekádou svého života, s radostným výrazem v obličeji, jenž si jistě nasazoval jen při dovolené a jiných výjimečných událostech, ze kterého jinak vyzařovala serióznost a oddanost úředníka zařazeného do druhého suterénu a jenž byl přesvědčen o tom, že soustavnou a usilovnou prací se dostane brzy do prvního suterénu a pak brzy… Teď natáčel na kameru jejich dvě děti, které se honily po asfaltu plném skvrn od oleje a přilepených žvýkaček. Ty byly rozválcovány koly aut do neodstranitelných placek. Holčička sebou v jedné nezvládnuté zatáčce sekla o zem a začala řvát. Na koleně se objevilo trochu karmínové a tatínkovi zmizel z obličeje blažený úsměv. S kamerou dosud v ruce, bez ohledu na to, že by mohl ten přístroj poškodit, se vrhl ke svému dítěti, pevně odhodlán udělat cokoliv pro jeho záchranu. Matka vstrčila poslední ohromné sousto naráz do úst a bez kousání ho spolkla asi tak, jako když mořská sasanka schlamstne živočicha. Načež z té paní vytryskla dlouhá věta, v níž byly obsaženy osobní charakteristiky zbývajících členů její rodiny. Poté se všichni čtyři odebrali k toaletám čerpací stanice, kde zřejmě bude poskytnuta první pomoc zraněnému kolenu.
Muž si oddechl, opřel se o blatník svého skoro dvacet let starého BMW 530i a zapálil si cigaretu. Podíval se směrem k pumpě a zauvažoval, jestli jeho vzdálenost od ní je větší než těch dvacet metrů, o kterých se kdysi učil, že v menší vzdálenosti je zakázané kouřit a manipulovat s otevřeným ohněm. Zdali toto nařízení platí v nezměněné formě ještě dnes, nemohl s jistotou říct, protože od té doby se už nikdy studiem dopravních předpisů nezabýval.
Byl květen, vrcholící jaro, ale teplo bylo jako na počátku léta. Možná je to tím jejich globálním oteplováním, ušklíbl se. Ale jemu to nevadilo – byl zvyklý na horší horka.
Provoz byl střední, auta přijížděla a odjížděla. Jen černý Nisan Patrol nepokračoval dál k pumpě, ale zastavil pouze několik metrů za odbočovacím pruhem. Řidič nechal motor běžet, jakoby se ještě o něčem rozhodoval, nebo na něco čekal. Nebylo to však něco, ale někdo. Na druhé straně čerpací stanice vystoupili ze staršího passatu dva muži, prošli mezi stojany a pokračovali dál ke vjezdu. V tu chvíli se dal do pohybu i nisan, popojel pár metrů a zastavil u okraje odstavné plochy. Motor nisanu ztichl. Oboje přední dveře se otevřely a z vozu vystoupili také dva muži. Chovali se nenuceně a i když to nedali nijak najevo, ani kývnutím, ani slovně, bylo zřejmé, že patří k těm, co přicházeli z druhé strany. Vypadali jako potomci feny, která je měla každého s jiným psem, přesto jako by byli z jednoho vrhu.
Muž, který se doposud opíral o BMW, odhodil nedopalek cigarety na zem a zašlápl ho podrážkou boty. Pak sáhl do kapsy kalhot a vytáhl klíč od vozu. Ten mu však najednou vypadl z ruky. On se nejdříve rozhlédl, jako se styděl za svoji neopatrnost, a pak se pro něj shýbl. Zdálo se, že je dost nešikovný, protože se mu ho podařilo sebrat až na druhý pokus. Tou činností upoutal všechny čtyři natolik, že přehlédli skutečnost, že je, ač nenápadně, po celou dobu lovu klíče ze země má neustále v zorném poli svého pohledu. Přestože vše, co se od toho okamžiku odehrálo, proběhlo během několika sekund, muž ten děj viděl jako ve zpomalené projekci, navíc jako s ne úplně navazujícími políčky filmu. Znal to již z dřívějška a proto jej to nepřekvapilo. Jako by si jeho podvědomí pomáhalo s vystříháním nepodstatných pasáží tak, aby se mohl soustředit jen na to podstatné.
Spolujezdec z nisanu se trochu předklonil, pravou rukou hmátl dozadu, sáhl za opasek a v ruce se mu objevila beretta. Mezitím už druhý muž vytahoval z podpažního pouzdra revolver s krátkou hlavní. Ale první výstřely padly z úplně jiného místa. Muži, který předtím tak neobratně manipuloval s klíčem od vozu, se jakoby zázrakem objevil v ruce nevzhledný, zato však velmi účinný a spolehlivý glock se zásobníkem na sedmnáct ran. Začal střílet velmi úsporným způsobem, jako chudý, který musí škudlit na každý náboj, nebo někdo, kdo si je jistý svou rukou a spíše šetří čas, aby ho co nejmíň poskytl těm druhým.
Dva z útočníků nestačili vůbec vystřelit. První padl po přesně mířené ráně do čela, beretta mu vypadla z ruky a po nárazu na asfalt vystřelila, což svědčilo o absenci nebo nefunkčnosti nárazové pojistky. Stokilový pořez s býčí šíjí a nakrátko ostříhanými, na skráních již prošedivělými vlasy se s údivem ve tváři převrátil na záda. A pokud by již nebyl mrtvý během pádu, úder temenem hlavy do asfaltu, který následoval, mohl takový stav snadno zařídit. Údiv v obličeji zůstal trvalý a pravděpodobně zmizí až při kremačním procesu.
Druhý muž dostal dvě rány do prsou a následoval svého kolegu. Tentokrát byl jeho pád zakončen náznakem piruety, avšak silně nedotažené. Zbylí dva, jeden s obličejem chrta bez rodokmenu a druhý napadající na nohu, se rozhodli neponechat už nic náhodě a začali pálit s takovou vervou, že jejich střelba se slila do jednolitého staccata.
Muž s glockem provedl dva předpisové parakotouly, při nichž slyšel kovové nárazy, jak kulky pronikaly plechy aut. Koutkem oka zahlédl, jak se tříští boční sklo auta, patřícího rodince, která se jen několik okamžiků předtím, snad řízením vyšší moci, včas vzdálila z místa střetu. Po druhém parakotoulu zůstal pravým kolenem opřený o zem a levou nohou předkročenou. Pak dokončil svoji smrtonosnou žatvu ještě dřív, než ti dva stačili poopravit úhel střelby.
Nastalé ticho bylo takové, při kterém se člověku dodatečně zježí chlupy na těle. A tak zvuk, který vydávala pára unikající z prostřeleného chladiče nisanu, působil až blahodárně. Muž s glockem, stále ještě připraveným ke střelbě, postupně obešel všechny čtyři, u každého se shýbl a chvíli podržel prsty levé ruky buď na krční tepně nebo zápěstí ruky. Jen u druhého se zdržel o chvíli déle, jako by mu chtěl upravit rozepnutou plátěnou bundu. Nad čtvrtým se jen sklonil, ale nedotkl se ho. Ten byl ještě živý a v koutcích úst se mu dělaly růžové bubliny, jak těžce bojoval o každý kubický centimetr vzduchu. Oči těch dvou se na sebe dívaly, ale z jejich pohledu se nedalo nic vyčíst. Možná ani nebylo co.
Jedna z bublin najednou dosáhla dvojnásobných rozměrů a když praskla, vyšlo úst ležícího muže slabé: „Ty sabaka.“
Muž, který nad ním klečel, se mírně ušklíbl, ale nebyl to úšklebek zlý, spíše trpký. „Šetři dechem, nezbývá ti moc času,“ poznamenal tiše a pak se zvedl. Zastrčil svůj glock do pouzdra připevněného na opasku, vrátil se ke svému autu, opřel se o přední blatník, zapálil si cigaretu a začal čekat. Věděl, že takového čekání má před sebou v příštích dnech, možná týdnech víc.
Syčení páry bylo přehlušeno kakofonií nových zvuků, jak to po takových událostech bývá. Lidé vylézali z úkrytů a vstávali ze země a postupně nacházeli řeč, někteří rovnou přeskočili ke řvaní. Bylo slyšet lkaní a hysterické výkřiky, muž, jenž měl být zabit, si byl skoro jistý, že nikdo další už o život nepřišel. Střely těch čtyř mířily na něho, mimo prostor pumpy, on sice střílel i tím směrem, ale přesně věděl, kolik ran vystřelil a že všemi se trefil tam, kam zamýšlel.
2024 ©