Otočila se a zaujala postoj, který měl být zřejmě vyzývavý. Což bylo při jejím vychrtlém těle dost těžko představitelné. Pravděpodobnější bylo, že si droga na ní už začíná vybírat svou daň. „Co byste si přál, tajemný cizinče?“ A když k ní Prévit došel, zeptala se věcně: „Chtěl by sis vrznout?“ a při úsměvu mu ukázala svoje zahnědlé zuby.

„Bože, to by bylo možné?“ Prévit se pokusil, aby to vyznělo natěšeně. „Takové pěkné děvče…“

„Všechno je možný.“

„A to jen tak?“ Prévit luskl prsty.

„Jo, jen tak za sto doláčů.“

„No, já nevím. Je to tak narychlo… Nějak nejsem připravený.“

„Neboj, já si tě připravím. Pojď, zajdeme tady dozadu, ať nejsme tak na očích.“

A tak zašli za ten koloniál a Judy se zastavila na plácku, jehož druhou stranu tvořilo opuštěné skladiště.

„Máš ty prachy?“ zeptala se netrpělivě.

„Nechvátejte tolik, slečno,“ snažil se jí zpomalit Prévit. „Já bych od vás nejdříve něco potřeboval.“

„Vždyť ti to nabízím.“

„Potřeboval bych si promluvit se Samem Parkerem.“

„Co jsi zač?“ zaječela na něj ta bžůra podezřívavě.

„Co se to tu děje?“ vyštěkl jeden ze dvou přicházejících mužů.

„On mě chtěl znásilnit, Samíku,“ Judyin hlas zněl najednou plačtivě.

„Chlape, to sis dovolil dost na moji snoubenku,“ vyštěkl Samík.

Ten starý trik byl tak otřepaný, že se mu nedalo ani zasmát.

„Tak to nebylo,“ bránil se Prévit. „Ve skutečnosti jsem jí nabídl manželství.“

„Tak ty si budeš dělat ještě prdel?“ Samík přistoupil k Prévitovi blíž.

„Same, von tě chce žešměšnit,“ do rozmíšky druhý z dvojice. Byl hispánského provedení, vpředu mu scházely tři zuby, takže se nedalo určit, zdali má to šišlání od narození, nebo díky ztrátě těch zubů.

„Snad bysme to mohli nějak urovnat, pánové. Není přece třeba hned… že jo,“ promluvil Prévit tak podlézavě, jak jen to uměl. „Vlastně jsem přijel do Holatownu, abych si promluvil s jistým Samem Porterem.“

„To můžeš, protože Porter jsem já. Ale nejdřív zaplatíš za sexuologický vobtěžování mojí snoubenky.“

„A kolik by to mělo jako být?“

„Naval pět set doláčů a pak se můžeme bavit dál.“

Prévit byl svým přesvědčením proti násilí. Kromě toho neměl rád střelné zbraně, a pokud nemusel, chodil neozbrojený – proti předpisům. Zvláště dřív se dostal několikrát do potíží s nadřízenými, několikrát zabil své protivníky výrazně netradičním způsobem, což potom nevypadalo nejlépe v hlášení. Tentokrát sice svého glocka s sebou měl, ale ani teď ho nehodlal použít. Předně proto, že situace nedosáhla takového stupně, aby ho opravňovala použít zbraň. Kromě toho nemohl vědět, zdali není náhodou místní šerif strýčkem některého z těch výtečníků. To si mohl sice nejdříve zjistit, ale neudělal to, protože se situace začala vyvíjet příliš rychle, a teď už to nenapraví. Ale také se nehodlal nechat zmlátit nějakými vidláky z buranova, na to už si připadal příliš starý. V minulosti byl zmlácený už tolikrát, že se na cestu do buranova připravil.

„Dostaneš tak akorát hovno,“ změnil slovník. „A do tý tvý špindíry bych nevrazil ani násadu od vidlí.“

„Ty sráči!“ zařval Samík a rozběhl se na Prévita.

A tak udělal přesně to, co si Prévit přál. Ten sáhl pod bundu a vytáhl krátký váleček. A když máchl rukou, tak už to nebyl váleček, ale teleskopický obušek. Když na něm zmáčkl spínač, přeskočil na jeho konci mezi dvěma elektrodami elektrický výboj a z obušku se stal taser. Právě včas, aby ho vrazil útočícímu Samíkovi do rozkroku. Samík zařval jako podsvinče na porážce. Svalil se na zem, kde se za neustávajícího jekotu svíjel v křečích.

Když se vracel Timothy zpátky, bylo už odpoledne. Věděl, že před setměním to už nebude, protože v tuto roční dobu jako by se dny krátily rychleji, než v předchozích dnech hned po slunovratu. Ale Timothymu to bylo jedno. To, co se dozvěděl v Holytownu zcela změnilo úhly předchozích závěrů vyšetřování a potvrdilo jeho podezření, které pojal už v počátcích, kdy se začal do případu ponořovat hlouběji. Jeho úvahy se zdály být z počátku dost absurdní. Nejen proto, že Jamie Floydová a Buck Sanders byli každý z jiné společenské a sociální vrstvy. Navíc ona byla bílá a on černý. Ne, že by to téhle době bylo až tak neobvyklé, ale nebylo to běžné.

Prévit si v duchu přehrál, vše co se doposud dozvěděl. „Kurva, já jsem ale chytrej!“ vykřikl a bouchl do volantu a v tu ránu se hrozně lekl. Nevěděl proč, ale někdo namontoval do auta místo běžného klaksonu lodní sirénu, takovou, jakou často používají řidiči dálkových kamiónů. Nevěděl jestli to bylo kvůli nějak zvláštní policejní akci, o čemž pochyboval, nebo kvůli nějakému žertu, jehož součástí se měl stát i on. Ale jemu by dneska nevadilo, i kdyby tam byl nahrán řev opic.

Začalo se stmívat, ale už to neměl daleko. Už byl v New Jersey a projel Cliftonem, když uviděl před sebou masu lidí. Pud sebezáchovy mu radil, aby se vyhnul, a to srocení objel. Ale ne pokaždé se člověk řídí svými pudy, ale spoléhá se na mozek. Ovšem ten také někdy odpočívá.

Masa byla jako hejno malých rybek – stále v pohybu. Přes silnici do nákupního centra a pak znovu ven. Ale dost skrývání. Nejednalo se o rybky, ale o lidi. Další si vzali na mušku benzinovou pumpu a McDonalda. Ti, kteří opouštěli nákupní centrum, byly obtíženi různými krabicemi, ale nepohrdli ani zbožím, které nebylo zabaleno. Další před sebou tlačili přeplněné nákupní vozíky a skandovali: na černých životech záleží! Jiní tankovali u pumpy do svých aut zadarmo benzín.

Někteří nakládali do svých aut i čtyři televize najednou, zřejmě aby se někteří z rodiny mohli dívat na svůj program odděleně a v klidu. Počítače, grily, ošacení… Hle, tam běží bojovník proti rasizmu a za ním vlaje několik záclon, jako za rybkou závojnatkou.

Na McDonalda začínají padat kameny a Prévit přemýšlí, kde se tam vzaly, když je kolem převážně asfalt, dlažba a trávník. Odpověď přichází vzápětí, když na jeho auto dopadne betonová dlaždice. Zřejmě začali rozebírat chodníky.

Prévit zapne vysílačku, ohlásí se dispečinku a udá místo, kde se nachází. Krátce na to dostane pokyn, aby vypadl. Ale ulice je ucpaná.

„Co tu pohledáváš, bělouši?“ vedle svého auta uvidí obrovského černocha, s objemem svalů na rukou, jaká je objem jeho stehen.

„Jedu k porodu, kámo.“

„Fakt?“ koukl se ten mastodont do auta škvírou, sotva pět centimetrů staženého okna. „A kde máš rodičku?“ položí zásadní otázku.

„Ta už je v porodnici a jestli se mi nepodaří projet, tak ten porod prošvihnu,“ řekl Prévit plačtivě.

„Bratři!“ začal pokřikovat ten obr kolem sebe. „Tenhle chlápek chvátá do porodnice. Udělejte místo!“

Jeho pokřikování zčásti zabralo, ale jenom zčásti. Někteří prostě jeho výzev nedbali, jiní nejspíš neslyšeli. Přesto se dařilo Prévitovi davem postupovat, i díky tomu, že ten chlap postupoval vedle jeho dveří spolu s ním. Zbývalo snad dvacet metrů, když ho zradila technika. Z radiostanice zazněla jakási policejní výzva. Byla to frekvence vyhrazená pro tísňová volání, běžná komunikace probíhala na kanálech jiných. Přesto to stačilo.

„Ty šmejde!“ zařval ten, kdo mu byl doposud ochráncem. „Bratři!“ křikl do davu. „Je to zkurvenej polda! Dokonce v civilu. Poslali mezi nás provokatéra!“

To bylo zlé, protože provokatéři dopadají špatně. Muž udeřil pěstí do okénka, ale první ránu vydrželo. Mezitím se k nim přibližovali další. Na střechu auta dopadly první betonové dlaždice. Pak ten zhrzený revolucionář udeřil silněji a sklo se roztříštilo na drobné kousky. Ale pěst prolétla až dovnitř. V její dráze jí překážela Prévitova hlava a tak tu ránu také schytal. Díky sklu však nebyla razance tak silná, přesto se Prévitovi rozprskl před očima ohňostroj hvězdiček. Ale neomdlel. Avšak další ránu si dovolit nemohl, protože by ho jistě poslala do bezvědomí, pokud by ho rovnou nezabila. Ta ruka ho však chytla za krk a pokusila se ho rozbitým okénkem vytáhnout ven. Mužova hlava byla už téměř také v autě, a tak vzal Prévit taser, který se mu toho dne už jednou osvědčil a zmáčkl spouštěcí tlačítko. Chlap vyvalil své oči tak převelice, že se začal Prévit obávat, že mu vypadnou z hlavy. Sevření na Prévitově krku ale povolilo a chlap se skácel na zem.

Nebezpečí však nebylo ještě zažehnáno. Na auto dopadlo několik ran basebalovými pálkami. To prostředí vyhodnotil Prévit jako životu velice nepřející. Věděl, že mu zbývá pár sekund a pak s ním bude konec. A tak zmáčkl klakson. Ta lodní siréna na chvíli všechny ochromila a on tu chvíli využil. Prokličkoval se mezi dosud strnulými lidmi a pak měl najednou před sebou prázdný prostor a tak šlápl na plyn a neustále zvyšoval rychlost, až měl najednou na tachometru stovku, což bylo na městský provoz docela dost. Jak se mu začal vyplavovat z těla adrenalin, začala se do něj dávat třasavka.

„Do prdele! To bylo o fous.“ Chtělo se mu znovu zatroubit, ale pak si to rozmyslel, aby na sebe neupozornil. Pak začal zpomalovat. „Proboha, co to bylo?“ dál si mluvil pro sebe. „Ne, to byl sen?“

Ale rozbitým okénkem na něj táhlo, protože zadní okno bylo také vysypané. I to přední utrpělo několik prasklin, ale odolalo.

Pak uslyšel v radiostanici svoje volací číslo a ohlásil se.

„Jaká je situace?“ zeptal se hlas z dispečinku.

„Díky za pomoc,“ odsekl.

„Nebyl jste v tom sám. Těch ohnisek je víc. Máme příkaz nezasahovat, pokud se situace nevymkne kontrole, abychom ji ještě nevyhrotili.“

„Paráda. Tady bylo všechno v pohodě, kromě rabování a demolování cizího majetku. Málem jsem přišel o život, ale projel jsem. Auto je rozmlácené.“

„Nepřipravil jste někoho o život?“

„Pokud si vzpomínám, tak ne.“

„Měl jste puštěnou kameru.“

„Co?“

„Kameru.“

„Aha.“ Prévit si to nedokázal vybavit a musel se podívat. Kamera běžela. Zřejmě ji podvědomě zapnul. „Kamera běží.“

„Až se vrátíte na svůj okrsek, vyjměte kartu a napište hlášení. To je všechno.“ Spojení bylo ukončeno.

Když dorazil Prévit na sedmnáctku, provedl vše podle instrukcí. Vyjmul z kamery kartu, pak na svém počítači napsal hlášení, navíc vyplnil formulář o škodách způsobených na služebním majetku. Nad rámec si záznam stáhl ještě do svého počítače a do telefonu, protože se ho zmocnil takový neblahý pocit, že tímhle všechno ještě nekončí. A on na své pocity dal.

„Slečno!“ zavolal na tu vyzáblinu, která kráčela přes opuštěné náměstíčko ještě opuštěnějšího městečka Holatownu.