Bez opravdových přátel je život prázdná a smutná samota. Naslouchající přítel je dar. Uleví přeplněnému a přetékajícímu srdci, ze kterého člověk může složit vše, co přinášejí starosti a strasti všeho druhu. Může mu vypovědět své hoře, radosti, obavy, naděje, podezření, záměry a vůbec všechno, co mu leží na srdci a co ho tísní. Otevře tak okno své duše, aby starosti mohly ven a slunce dovnitř.
V tu chvíli oceníme starověkou moudrost: „Přátelství jednoho moudrého je lepší než přátelství všech nerozumných.“
Francis Bacon říká: „Kdo nemá přítele, kterému by se mohl svěřit, je kanibal požírající vlastní srdce.“ Podělí-li se člověk o své myšlenky s přítelem, má to dva protikladné účinky: zdvojuje se tím jeho radost a vedví se štěpí jeho žal. Neboť když někdo o svém štěstí poví příteli, jeho vlastní štěstí je tím větší; a když své starosti svěří příteli, jeho vlastní starosti jsou tím menší. Takže vliv na lidskou mysl je tu podobný jako působení, které alchymisté přičítají kameni mudrců na lidské tělo; že totiž účinkuje protikladně, nicméně vždy k dobru a prospěchu lidské přirozenosti.
„Přítel je osoba, se kterou se odvažujeme být sami sebou,“ uvádí spisovatel Frederic Crane. Zná naše silné stránky, pro které si nás vybral, ale snese i naše slabosti a rád ovšem vidí, když je dokážeme držet na uzdě a přemáhat. Ať už je to lenost, které každý z nás někdy podlehne, či přílišná touha po požitku nebo snaha přespříliš se starat o zisk.
Láska tě může posednout a vykolejit, ale přátelství přichází jako moudrý host.
Když se tak podíváme kolem sebe, vidíme jakého množství hrubých chyb a krajních nesmyslů se dopouštějí ti, co postrádají přátel, kteří by je na ně upozornili.
Nejplněji v celé životadárnosti si uvědomíme celý užitek přátelství, když se rozhlédneme a spatříme, jaká je spousta věcí, které jeden člověk nemůže udělat; a pak se ukáže, jak skroumňoučké bylo starověké rčení, že totiž náš přítel je naše druhé já; neboť přítel je mnohem víc než já. Čas lidí je vyměřen. A často umírají s touhou po něčem, co jim obzvlášť leželo na srdci. Dopsat dílo, prosadit vědecký objev, vychovat dítě, uspořádat majetek. Má-li člověk opravdového přítele, může si být takřka jist, že péče o tyto věci bude pokračovat i po jeho smrti. Přítel uspořádá pozůstalost, dokončí projekt, vysloví, co už nemohlo být řečeno. A tak k uskutečnění své touhy má člověk díky skutečnému příteli jakoby dva životy.
Jsou ovšem výjimky, které potvrzují pravidlo. Vzpomeňme na Franze Kafku, který v závěru života prosil nejbližšího přítele Maxe Broda, aby spálil jeho dílo. Brod cítil, že jde o předsmrtnou depresi, pocitu marnosti života i díla. Člověk naprogramovaný na zánik své smyslové i intelektuální činnosti se chová jinak. Poměřoval proto jeho přání s celým jeho životem a literárním úsilím, s jeho hledáním pravdy. Respektoval celek života a díla a nedal hlavní váhu na předsmrtný stav, který vše uzavírá poněkud unáhleným způsobem a daný člověk už je mimo sebe. Uvědomil si, že něco takového jako jsou Kafkovy rukopisy, nesmí propadnout zmaru. V zájmu lidstva se „zpronevěřil“ poslednímu přání přítele, nenaplnil tento záporný odkaz. Chvíli před smrtí může mít člověk depresi, (před kým už by měl mluvit upřímně), dovolí si i pózy, když je potřebuje, vůči tomu, na němž mu nejvíc záleželo, dá bez servítků najevo hluboké zklamání z lidí, pocit nesmyslnosti tvorby, tím vším už se hlásí ke smrti, nejtěžšímu existenciálnímu a provždy tajemnému okamžiku lidské bytosti.
Říká se, že přátelé jsou příbuzní, které si člověk vybírá sám. Jsou projevem naší svobody, intuice i ukázkou toho, co jsme sami schopni nabídnout, jaké duchovní i jiné statky dáváme, kolik je v nás velkorysosti, charakteru, vůle, spolehlivosti a odvahy. Výsostné ovšem je, máme-li nějakou vizi, kterou přítele zapálíme, aby pro nás a pro spolupráci s námi zahořel.
V příteli dostáváme i svého soudce. Ctí naši důstojnost a je laskavý, ale kritický být musí. Pochlebováním a přehlížením našich chyb by nám neprospěl. Seneca nabádal: „Potají přítele napomínej, ale veřejně ho chval.“ A další moudrá antická hlava, Cicero, tvrdí: „Není žádné přátelství, když jeden nechce slyšet pravdu a druhý je připraven lhát.“
Křesťanský myslitel a spisovatel Gilbert K. Chesterton věděl dobře o blahodárnosti přátelství, o tom, že umocní všechny naše duševní potence, síly, možnosti: „Dva není dvakrát jedna, dva je tisíckrát jedna.“
Vše, co může být řečeno o přátelství, se mu podobá asi jako botanika květinám.
Šťastný je ten, kdo přátelství potká, prožívá všechny jeho možnosti, osobnostně v něm roste, rozumí své životní cestě. Pak jsou jeho dny požehnané. Přítel posiluje mého ducha a otvírá mi nové horizonty, otevíráme si je vzájemně.
Biblická kniha Přísloví označuje přítele za někoho, kdo miluje vždy a za nesnází se stává bratrem.
Už léta vím, že přítel je někdo, kdo tvému osobnímu Fénixovi pomáhá vzlétnout z popela.
Jak číše vína
s přítelem
a tichý podvečerní dialog
v šerosvitu krajiny
dávno prosycené blesky
a pádem meteoritů
keltskými modlitbami
vůní ugaritských bylin
na láskyplném oltáři
Mírné poselství
klínopisných kultur
voní nevtíravě
Dar křesťanské spásy
se lehkým dechem
náhle dotkne
zpěněné duše
Šalom zaplaví
srdce zbrocené
šeolem
Olga Nytrová
2024 ©