Pokusme se společně napsat povídku

Milí kolegové a kamarádi, ráda bych vám představila novou zábavnou rubriku na našem webu. Tentokrát půjde o společné dílo, které doufám bude provázet veselá mysl, kratochvíle a touha hrát si.

Pokusme se společně napsat povídku-respektive několik podobných povídek, protože může vznikat několik variant, protože nikdo nebude ze psaní vyloučen. Jako když mezi známými koluje příběh, který se podává ústně, a tu a tam někdo v něm něco poplete nebo záměrně pozmění. Nevím, jestli se nám to povede, ale pevně věřím, že ano. Jste skvělí autoři a parťáci a zde opět půjde o zábavu a rozptýlení nikdo nebude ze psaní vyloučen. Možná objevíte kolegu/y s kterým si padnete na stejnou notu… Možná společně nenapíšeme nic a zbude nám jen téma k inspiraci. Nebudeme ani prvními, kdo se o to pokusí, ale můžeme být toho součástí. Držím nám všem palce a přeji dobrou zábavu.

Autoři budou odměněni.

Naším společným psaním sotva vyřešíme nepříjemné zajetí v kovidu, nezachráníme společnost, ale potěšíme jeden druhého a také sebe. To už přece stojí za tu námahu.

A nyní: instrukce, pravidla a úvodní text.

Název: NIKDY NENÍ POZDĚ NA ŠTĚSTÍ

Klára - hlavní postava, takřka 40 letá, žena z Horských samot, spolumajitelka obchůdku

Petr  - řezník

Boris- řidič autobusu

Milena - Klářina kamarádka a spolumajitelka obchůdku

???

???

Stěžejní místo děje - městská autobusová doprava

Najde Klára své štěstí a bude to v autobuse?

Jak příběhem zamotají Milena, Petr a Boris?

Budou Petr nebo Boris mužem činu nebo jím bude někdo jiný? 

A kdo nebo co bude Klářiným štěstím?

Každý z autorů může libovolně navázat v pokračování psaní.

Pokračováním může vznikat několik variant povídky. Všechny budou zveřejněny a označeny Varianta 1,2,3,4,…

Autor musí označit, na kterého autora navázal, a ve které variantě pokračuje, nesmí navázat bezprostředně na sebe, ale může napsat několik částí povídky

Délka pokračování maximálně jedna stránka A4, písmo Calibri  velikost písma 12, povídka může být dokončena po minimálně 6. pokračování.

Úvodní text:

Nikdy není pozdě na štěstí

   Ráno jako z obrázku Josefa Lady, pomyslela si Klára těsně před tím, než se jí podařilo uklouznout a spadnout na zledovatělé lesní pěšině, kterou čerstvě pocukroval bílý sníh. Rozesmála se a celkem čiperně, navzdory jejímu takřka čtyřicetiletému mírně baroknímu tělu, vstala. Opatrným leč poměrně rychlým krokem se vydala na nedalekou zastávku autobusu, kde už čekala obvyklá sestava spolucestujících. Nejezdilo jich od nich z Horských samot hodně, jen její kamarádka a spolupracovnice Milena, řezník Petr a sem tam nějaká stařenka či stařík, kteří se vydali do nedalekého města buď na nákupy, nebo „do doktora,“ jak se u nich lidově říkalo návštěvě lékaře. Sotva stačila popřát svůj oblíbený „hezký den“ přifuněl autobus. S připraveným úsměvem se chystala poptat na zdraví řidiče a kamaráda v jednom, Jardu Zlámala, ale za volantem seděl vysoký, dá se říct vychrtlý chlapík, tak kolem padesátky a zle se mračil.

   „Dobrý den, do Červené prosím“ řekla Klára. „A do háje zeleného byste nechtěla, dámo, kdo si má ty vaše pr…. Pamatovat“ zanadával vztekle šofér, ale mezitím už vyťukal, Červená Lhota, kostel. Nebylo těžké uhodnout, kam v Červené Lhotě, autobus tam stál jen u kostela. Klára si sedla a podívala se na Milenu. „Proboha, co je tohle zač, tenhle zamračený, zlý chlap?“ „No nevím, ale všimla jsem si, že má na košili vyšité velké B a tak se jmenuje třeba …“ ale Milena větu nedořekla, nenapadlo ji žádné jméno, které by začínalo na B. „Víš co“ zašeptala ji s úsměvem Klára, „připomíná mi ruského bojara z mé oblíbené dětské pohádkové knihy, budeme mu říkat Boris.“ Obě se rozesmály představě zamračeného šoféra, oblečeného v tradičním oděvu ruských bojarů.  A tak jim obvykle dlouhá, půlhodinová cesta uběhla celkem rychle.

   Klára s Milenou se vydaly k jejich krámku, vlastnily malý obchůdek, kde prodávaly svíčky, med, medovinu a zkrátka vše co dokázal „vykouzlit“ šikovný Milenin manžel a vášnivý včelař v jednom.  Dalším a velmi oblíbeným sortimentem byli ručně šití andílci, kterým doslova „vdechovaly“ život šikovné Klářiny ruce.  Kostel v Červené Lhotě byl takové místní poutní místo a díky nedaleké sjezdovce a krásným lesům, se jim v jejich podnikání celkem dařilo. Klára s Milenou si uvařily kávu a zatím co Milena vyrovnávala nové zboží na čistě vymytý pultík, tak Klára vzala čtvrtku tvrdého kartonu, který se tam kolem jen tak poval oval a tužkou si cosi začala kreslit. Kreslení byla její velká vášeň, však studovala konzervatoř, „ale to je tak dávno, kdysi v jiném životě“, pomyslela si trpce.  Jedním škubnutím hlavy zahnala vzpomínky na Tomáše, svou první a doslova jedinou lásku, zpackaná studia a na Tomáška, který svůj tříletý život ukončil, stejně jako otec v hořícím autě.  Už Tomášovi odpustila, alkohol, nezodpovědnost, smrt syna, ale to, že ji tady nechali a nevzali ji sebou, to mu neodpustí nikdy. 

   „Ježiši Klásku,“ oslovila něžnou přezdívkou z dětství Milena svou kamarádku „to je nádhera.“

Vzala Kláře z rukou tvrdý šedivý karton, z kterého se na ni zamračeně usmíval šofér Boris v ruském lidovém kroji.  

   Mezitím na dopravním depu v poměrně vzdáleném Petrově probíhala divoká hádka mezi řidičem a jeho nadřízeným. „Šéfe, do prdele, s tou kraksnou jsem dneska do Horských samot jel poprvé a naposledy, nenechám se ………….“ další jeho slova zanikla v nastalém hluku přijíždějícího kolegy s podobnou „starou kraksnou.“    Malý, kulatý a věčně veselý a optimistický dispečer se snažil své chlapce, i toho nového divočáka uklidnit vidinu nákupu krásných nových autobusů, které jim mají být přiděleny. „Budou zelené, synci, a jezdit budou jak já v „lužku“ s krásnou děvuchou,“ snažil se odlehčit situaci a povedlo se mu to. Chlapi se srdečně rozesmáli a pomalu kráčeli zpět, ke svým vozům. I Rosťa s velkým písmenem B, vyšitým na klopě jeho vesty se uklidnil.