U BRÁNY TICHA - tak nazvala Věra Kopecká svou novou sbírku poezie (vyd. Kopecká, 2021, 90 str.), doprovázenou vlastními fotografiemi, které dovedou vnímavého čtenáře okouzlit samy o sobě. Těžko zvažovat, zda je Kopecká lepší básnířka, zda není lepší fotografka. Ta úvaha je ovšem planá, verše a přírodní fotografie tvoří pečlivě propracovaný kompaktní celek. Převažují zimní motivy. Vstoupíme-li nabízenou bránou ticha, ocitneme se v integrovaném světě poezie. Čteme //sbírám stírám / ze rtů tmu / než najdu cestu / ke světlu/. Ty verše jsou pro poezii Věry Kopecké charakteristické a také inspirativní, prolínají její básnickou aktivitou jako paprsek světla. Mají osobitou lehkost, ovlivněnou úsporným zacházením se slovy. Nikde nezaclání ani slabika navíc. Povšimněme si ještě veršů //Budu ti psát / Sojčím pírkem / po obloze//. Ano, taková je poezie paní Věry. Jako kdyby ji psala sojčím pírkem na oblohu. A proč právě sojčím! Jakýmkoli! Třeba do prstem do písku. Stále to bude plnohodnotná, skromná a zdánlivě tichá poezie. Její hlas však najdeme v šumění větru i jako dým nad komínem za mrazivé noci.
Věra Kopecká je ovšem také nakladatelka, řadě básníků a básnířek již vypravila na cestu ke čtenářům poutavé sbírky. Mezi poslední náleží kniha veršů Tomáše Jirgla ANDĚLÉ V PTAČÍCH TĚLECH (2021, 66 str., ilustrace Svein Magnussen). V pořadí třetí Jirglova sbírka je rozletem do širé krajiny, do čistých i stinných zákoutí života jedince i celé společnosti. Zaujme střízlivá a věcná metaforistika. Podstatu své tvůrčí imaginace shrnuje ve verších //Nechtějme žít / s pocitem / že všechno / už tady bylo. // Nuže, částečně tomu tak je, v dobrém i horším, jedinou věcí, kterou nám nikdo nevezme, je to, co jsme viděli. Jirglova poezie to potvrzuje. Ale věnujme se – i jako básníci – raději všemu, co tady je a co bude. Vždyť možná i nějaký ten střípek poezie může být léčivou bylinou na mnohé drobné rány. V tam mají hodně společného verše Věry Kopecké i Tomáše Jirgla.
František Uher
2024 ©