Právě v těchto dnech si ke čtenářům hledá svou cestu další almanach české poezie 2020 s názvem, který vyvolá mnoho představ i očekávání. Věřte nebo ne, jde v pořadí již o třinácté knižní setkání našich současných básníků. Je to setkání veliké, rozsáhlé a lidnaté, neboť Vladimír Stibor přijal a zařadil sem verše téměř sedmdesáti autorů několika generací. Najdete tu poezii nadané zástupkyně nejmladších tvůrců Lucie Ottové (23 let) poblíž aforismů Ladislava Mušky (91 let) nebo nadčasových tří básní Karly Erbové (87 let). Pokud se však nepodíváte dozadu na krátké představení autorů, sotva dokážete tu či onu ukázku tvorby zařadit podle mládí-stáří, odhadnout kalendářní věk. Všichni zúčastnění, ač rozdílní počtem prožitých roků, zkušenostmi, vzděláním a prostředím, mají společné zaujetí pro širokou paletu barev života a mnohost jeho vůní i stínů.
Setkáte se též s lidmi, kteří nezapomněli na jazyk svého srdce ani tam, kde se hovoří švédsky či anglicky, připomenete si i krásnou slovenštinu.
Cesta k hoře úsvitu se tím stává cestou skutečnou, lemovanou jednotlivými zastaveními jako tomu bývá na poutích k výjimečným místům. Nezní tu modlitby ani písně, k zastavením vás pobízejí hrsti slov. Hladí, konejší, popíchnou, naznačí, zalijí povzdechy nebo tesknotou a hned další vás naopak povzbudí a vábí dál.
Dostane se nám i srovnání s ukázkou tvorby světového formátu. Marcel Rejmánek přeložil báseň nikaragujského básníka Ernesto Cardenala El Celular.
Nezapomeňme ani na křehké ilustrace Jitky Píšové, které vkusně dolaďují pocity, vyvolávané okolními verši. Již obálka s „horou úsvitu“ zve k otevření a čtenář tuší, že se smí oprávněně těšit na obsah.
Almanach pro rok 2020 je třináctý v řadě a u leckoho tím probouzí pověrčivost. Zdání, že znamená smůlu a další nepříjemnosti, s tímto číslem spojené. Vladimír Stibor to vše odmítá, číslo naopak považuje za výjimečné – třebaže nám okamžitě vyvstane námitka o zrodu této sbírky v roce pandemie. To snad je dosti pádný argument?
Kdepak, není. Veškeré potíže a strasti můžeme přičítat pouze cestě jako takové. Cesty mají přece různé podoby. Pokud chceme rozebírat a posuzovat jakási znamení, snadno nalezneme důkaz šťastné výjimečnosti obsáhlé přehlídky krásné poezie.
Nevěříte? Nejdůležitějším je přece číslo na samém konci. Vydavatel poslal tuto bohatou sbírku do světa jako svou 111. publikaci.
Je tedy především třikrát jedinečná – sdružující, kultivovaná, výjimečná. Věřím, že též probouzející mnohé ohlasy v našem nitru.
Anna Šochová