Listuji malou čtvercovou knihou a fotografií západu slunce na obalu. Je černobílá, ale fascinující. Stejně jako další desítka (a něco navíc) obrázků uvnitř sbírky. Každá z nich zaslouží setrvání, zamyšlení, zasnění. Prozrazují lásku ke krajině i cit pro detail, který vypráví. Jejich autorem je Vladimír Stibor, který se podílel i na formě básnické slovní. Doplňuje se a ruku v ruce s Magdalenou Pokornou vytvářejí harmonický duet lyrických obrazů, které se vpisují každým řádkem do čtenářovy mysli.
Knihu předesílá filosofické zamyšlení nad poezií od Jana Wericha, což v této sbírce veršů není ani trochu troufalé, jak potvrzuje hned na další stránce předmluva naší významné básnířky Aleny Klímové. Ta nechválí tvorbu obou básníků jen tak, z přátelství nebo že by se to patřilo. Přirovnává oba umělce k celému zástupu bardů, kteří nás provázejí svým uměním od počátku věků. Svým způsobem vidění a vyjadřování barev pocitů, radostí a stínů našich současných dnů zcela jistě vedle nich obstojí.
Mně nezbývá, než souhlasit. Stejně jako paní Alena Klímová se ptám, kam bude směřovat tvorba obou umělců, kam je posune jejich osobní zrání.
První se rozezpívává něžně a ve zvolna se klidnícím Lamentu (i s lehkou vzpurností, až k vypláznutí jazyka a povzdechu) Magdalena Pokorná. Uvádí ji citát Jiřího Žáčka. Poté s hravou lehkostí rozevírá dlaně plné veršů v Nocturnu pro dva hlasy, přestaveném opět slovy Jana Wericha. V pomyslném zápolení vždy dvou básní vedle sebe se stejným nadpisem, ale od ženy a muže, verše její vedle veršů Vladimíra Stibora. Jména však nejsou v záhlaví uvedena. Básně, někdy tak vstřícné svými obrazy, tu navozují zamyšlení, nakolik se dokáže prolnout vidění mužské a ženské, nakolik se stírá rozdíl mezi dvěma básníky, mezi tóny jejich duší.
Sbírku uzavírá Vladimír Stibor, jehož verše předznamenává citát Fridricha Nietzscheho. Ve stínu hory úsvitu se před námi rozprostírá lyrika osobní, protkaná milostnými závany, tesknotou a otázkami jakoby všedních dnů, které v autorovi utkvěly a dále rezonují.
Celá tato kniha, plná mistrovských obrazů, je malým pokladem, který jsem se naučila postupně otevírat jako předehru nádherných západů slunce, s nimiž mi okouzlení těmito verši souznívá.
Anna Šochová, Studánka, 5. 10. 2020
2024 ©