Nejdříve jsem si zařídila návštěvu, a pak teprve jsem se začala strachovat. Strach vzniká vždycky z nevědomosti, i mně se po rozhovoru s marketingovou vedoucí FNO ing. Hanou Maiwaelderovou rozsvítilo a začala jsem se na děvčata z jednotky COVID JIP těšit. Zvláště, když jsem zjistila, že tam slouží i sestřička, která je normálně na JIP kardiologické chirurgie, kde mi pomáhala po operaci srdce letos v lednu na nohy. Těšila jsem se, přestože se redaktorka Moravskolezského Deníku omluvila, přestože odmítl i fotograf, který mi obvykle pořizuje fotografie do knížek, nakonec se omluvil i v kraji známý spisovatel, člen Obce spisovatelů. Zůstali jsme sami s básníkem a spisovatelem, bývalým dramaturgem České televize studio Ostrava, členem skupiny Různorodí při OSČR Jaromírem Šlosarem.

Já: „Ty se nebojíš?“

On: „ Bojím, ale když půjdeš, ty, půjdu i já.“

Bylo to jasné. Když jsme přišli, museli jsme chvíli čekat, staniční sestra měla nějaké jednání, povídali jsme si s paní manažerkou v chodbičce před JIPkou docela uvolněně (ale přišlo mi, že se v tomto podminovaném prostředí zbytečně zdržujeme), samozřejmě v rouškách. Opakovala přesně to, co jsem už slyšela předtím: na oddělení COVID JIP je pro krátkodobé příchozí nakažení koronavirem z celé nemocnice nejméně pravděpodobné. Je tam důsledný dezinfekční řád a odsávání vzduchu naprosto dokonalé.

Sestřička se vrátila a přiřítily se i ostatní sestry, zatím v běžném ošetřovatelském oblečení, veselé, ale unavené, se zplihlými vlasy, sešedlou pletí, ale s širokými úsměvy. Noc byla náročná, mají zde pacienta ve velmi vážném stavu. Však se, sotva jsme se rozloučili, začaly soukat do svých skafandrů, o tom už jsme slyšeli jen v telefonu.

Během těch deseti minut, které jsme strávili společně, jsme si toho hodně řekli, přestože se sestřičky okamžitě pustily do knihy, listovaly, obdivovaly se, Dekameron 2020 se jim viditelně zalíbil; přečetla jsem věnování, poděkovala, hluboko jsem se jim uklonila. Viděla jsem na nich, jak potřebují slyšet slova uznání, jak je jim milá pozornost zvenčí, bylo vidět, že jim naše návštěva udělala radost. Připadali jsme si jako mezi dlouholetými přáteli.

Předali jsme pozdravy z OS, ujistili je o solidaritě spisovatelů, o našem obdivu a vděčnosti. A pak už to šlo ráz na ráz, bez podání rukou, jen se slovy a s úsměvy jsme opustili místnost, která je igelitovými závěsy oddělená od boxů s pacienty, kde se v té chvíli pohybovaly jiné, jakoby mimozemské bytosti.

Lydie Romanská

Kliknutím na obrázek ho zvětšíte...