Následující ukázky jsou z rozepsané knihy MANŽELSKÉ ETUDY 2 spisovatele Jindřicha Malšínského, člena Jihočeského klubu Obce spisovatelů.
MLUVILA JSEM S DUCHEM…
JACK LONDON 1876-1916
AMERICKÝU SPISOVATEL
NENÍ SMRTI. ŽIVOT JE DUCH A DUCH NEMŮŽE ZEMŘÍT
Je mi osmačtyřicet. Říká se, že padesátka žádný věk, to byl věk pro středověk, ale ženská v tomhle věku, ať dělá, co dělá, je to na ní vidět.
Před třemi lety mi zemřel manžel a všichni kolem se shodli na tom, že bych musela mít z pekla štěstí, abych našla někoho, kdo by se na mě přilepil a nebyla za tím touha po penězích. Na inzerát mi odpovědělo několik chlapů, ale musela jsem dát zapravdu svým blízkým a a škodolibým kamarádkám, které měly manžela a některé navíc milence. První setkání z kapsy vyhání a tak jsem musela zaplatit celou útratu, protože můj protějšek zapomněl doma peněženku i s doklady ve chvatu, aby se se mnou setkal. Další byl učitel a při objednání občerstvení se dlouho díval na ceník a pak mi objednal kávu a laskonku a sobě sklenku studené vody na zapití prášku. Už to vypadalo, že skutečně zůstanu na ocet, když mi napsal čtyřicátník, finančně zajištěný, na fotografii vypadal jako Belmondo v mladším věku. Při setkání mi políbil ruku a přinesl růžovou růži. Představil se jako Jan Pšenička, ale jeho blízcí ho oslovují Giovanni, protože jeho rod má kořeny v Itálii. Jeho prababička byla baletka, do které se zamiloval režisér veronské opery a mimo umělecké zájmy našli v sobě zalíbení na celý život. Pracuje jako výtvarník v jedné nejmenované reklamní agentuře. Je již pět let vdovec. Měl krásnou ženu a dodnes se nemůže s jejím náhlým odchodem vypořádat. Poslední slova byla provázena zadrženým vzlykáním a slzami v zarudlých očích. Také já jsem si začala otírat kapesníčkem oči při vzpomínce na zemřelého manžela. Když jsme se vyplakali, zmínila jsem se, že jsem o osm let starší, ale můj společník kategoricky další hovor na toto téma odmítl.
„Jste krásná žena, podle hovoru duchaplná, připomínáte mi zesnulou ženu,“ a opět se mu objevily slzy v očích. Domluvili jsme si další schůzku, prošli jsme galerii, zastavili se v prvotřídním hotelu na oběd, kde mi sdělil, že se mu líbím, ale že na mne nenaléhá. Rozhodnutí o dalším vztahu ponechává jen a jen na mně. Měli bychom se blíž poznat a pokud nalezneme společnou řeč ve vzájemném soužití, nic nebrání, abychom zpečetili náš svazek úředním požehnáním. Poznávali jsme se tři měsíce a došli jsme k závěru, že si po všech stránkách rozumíme a začneme spolu žít. Na sex nepospíchal, přiznal se, že pokládá intimní život za procházku rozkvetlou loukou zalitou sluncem a se zpěvem slavíka. Mě se taková procházka líbila a tak se sex stal součástí našeho života. Můj partner mě ještě před tím, než se ke mně nastěhoval upozornil, že jeho práce spočívá ve flexibilní pracovní době, možná někdy nebude doma i několik dní a naopak bude mít i v týdnu náhradní volno. Já to respektovala a vždycky jsem se na jeho návraty těšila. Náš sexuální život odpovídal našemu věku. Partner na něj nepospíchal, to spíš já jsem se nemohla dočkat té radosti spojení těl. Giovanni /dlouho jsem si nemohla zvyknout na jeho jméno po italských předcích/ si často chodil poplakat na hrob své ženy. Jednou jsem ho chtěla doprovodit, ale viděla jsem, že jsem ho uvedla do rozpaků. Cestou koupil květiny a na hřbitově trochu tápal, ale pak se zastavil u hrobu s náhrobkem a jménem Zdena Schránilová. Uklonil se a uronil slzu, když k hrobu přistoupil muž a otázal se, jak se s jeho ženou znal. Blekotal, že spolu zpívali ve školním sboru. Příchozí jen zakroutil hlavou a přikázal:_
„Člověče zmizte, než přijdete k úrazu.“
Ani já jsem se na nic neptala a naše vztahy byly, mírně řečeno, na bodu mrazu.
Jednou mě navštívila neznámá žena a ptala se, jestli by mohla mluvit s panem Urbanem. Když jsem řekla, že jde zřejmě o omyl, dodala
„S panem Giovannim Urbanem, mým mužem.“
S rozpaky jsem jí řekla, že její muž je na služební cestě a kdy se vrátí mi neřekl. Poděkovala a beze slova odešla.
Když se můj partner vrátil, něžně jsem ho políbila, uvařila jeho oblíbené špagety a u oběda jsem mu mezi řečí řekla:
„Jo, abych nezapomněla. Mluvila jsem s duchem tvé ženy.“
Bez uzardění vstal, políbil mi ruku a odešel.
Od té doby jsem ho neviděla.
TRAGIKOMEDIE
ARTHUR SCHOPENHAUER 1788-1860
NĚMECKÝ FILOSOF
ŽIVOT ČLOVĚKA JE VLASTNĚ TRAGEDIE, KTERÁ V MNOHÉM PŘIPOMÍNÁ KOMEDII.
Vdávala jsem se v pětadvaceti. Ne že by o mě nikdo ani kolo neopřel, ale matka zemřela, když nejmenšímu sourozenci bylo pět roků, druhému tři a mě třináct. Otec pracoval v kamenolomu a často se vracel domů po setmění. Cestou nakoupil, co ho napadlo a já z toho musela uvařit cosi, aby toho bylo hlavně hodně a otci něco zbylo s sebou do roboty. Musím se zasmát, když v lomu otec obědval a kamarádi žadonili, aby jim dal ochutnat. Všichni obdivovali mé kuchařské výtvory, zejména když uslyšeli od otce, že to co jí je největší pochoutka samotného Otty von Habsburga, známého gurmána, který díky tomuto pokrmu se dožil devadesáti osmi let.
O domácnost jsem se starala sedm let, do doby, kdy se k nám přistěhovala vzdálená teta a já jsem začala vařit v hospodě svého strýce, bratra mé zemřelé matky. Po sametce strýček prodal pozemky plánované k výstavbě skladu nějaké velké zahraniční firmy a byl za vodou. Peníze investoval do koupi hotelu a já se stala vrchní kuchařkou. Dohlížela jsem na to, aby zaměstnanci nekradli a nepřivedli strýce „cu grunt.“
Jak už to bývá, nejčastěji se lidé seznamují v zaměstnání, při tancovačce nebo v hospodě. Po mne pokukoval účetní, pán slušného zevnějšku a příjemného chování. Bylo mu kolem čtyřiceti, dvakrát štastně rozvedený, bez závazků. První žena mu utekla s podnikatelem do Rakouska. Ve skutečnosti to byl řezník v malém městečku blízko hranic, zadlužený až po uši, a když se chtěla vrátit pan účetní už neměl zájem. Druhá žena si za měsíc po svatbě přivedla do bytu bratra, který byl v době krize nezaměstnaný, ale později se ukázalo, že to byl její přítel, nemakačenko, který neměl kde bydlet a potřebovala ho mít po ruce. Potom se pan účetní o novou lásku už nepokoušel. Pokukoval po mně tak dlouho, až jsme se s pokukováním nespokojili a já byla v jiném stavu. Svatba byla skromná, ženich, nevěsta, strýc a jeho přítelkyně, otec a vzdálená teta z Loučovic. Pohoštění s přípitkem levného vína bylo na účet strýčka v malém salonku jeho hotelu.
Bydleli jsme v garsonce mého manžela. Dítě jsem potratila a o další jsme se nepokoušeli. Manželství od samého počátku odpovídalo našemu věku. Do práce, večeře, televize s brambůrky, slanými tyčinkami, arašídy nebo pro změnu s popcornem. Kávu můj drahý nepil, zato jsem mu vařila bylinkový čaj pro zdraví. Na bylinky nedal dopustit a i když ho nic nebolelo, kupoval každý měsíc u astrologa a navíc léčitele za drahé peníze několik sáčků bylin a když jsem se ho ptala k čemu to je, odpověděl, že to je na všechno. Po skončení nekonečného seriálu vypil nalačno hrnek čaje neurčité barvy a aby se neřeklo trochu jsme se pomilovali a tak to šlo celých sedm let. Jednou přinesl domů notebook a když jsem se ho ptala, jestli v práci má nějaké nedodělky, že mu s tím ráda pomůžu, jen se zasmál a odpověděl, že nebude kupovat noviny a poslouchat v televizi ty kecy o ničem a všechno si vygoogluje a bude mít informace z více stran. Od té doby vysedával u počítače a nejen si četl zprávy, ale sem tam také něco napsal. Bylo mi divné, co může psát a tak jsem si vzala jeden den volna, že mi není dobře. Začala jsem listovat v počítači a zastavila se u e-mailů. K mému překvapení jsem našla zajímavou korespondenci. Můj drahoušek nabízel ženám ve věku dvaceti pěti až třiceti setkání u kávy. Nejlépe blondýnky se smyslem pro humor, potěšení a radost ze života.
Já ti dám radost ze života, řekla jsem si a na kamarádčin počítač jsem napsala odpověď:
„Jsem blondýna se smyslem pro humor a jakékoliv potěšení mi nebude dělat problém. Budete-li mít zájem, budu vás čekat příští středu v restauraci U zlaté podkovy kolem sedmé hodiny.“
Ještě ten den jsem dostala odpověď:
„Moc rád se s vámi setkám. Poznávací znamení rudá růže.“
Ten den jsem ráno zašla ke kadeřnici. Chtěla jsem zkrátit vlasy, přidat proužek lehce hnědého melíru a konečky vlasů mírně zvlnit. Kosmetička si dala záležet na úpravě obočí, odstranění vrásek a upravení rtů. Odpoledne jsem si koupila růžovou halenku s výstřihem až k pasu, sukničku dlouhou jen tak tak, že mi zakryla mé soukromí, nové visací ocelové náušnice ve tvaru dvou zvlněných listů různé barvy, kabelku a tmavé brýle mi půjčila kamarádka. Ta mě zkontrolovala a poučila, jak se mám klátit na vysokých podpatcích a odvahu mi dodala tím, že jsem jak Merilyn Monroe, která oslnila i amerického prezidenta.
S mírným zpožděním jsem vplula do zmíněné restaurace a zamířila ke stolku s rudou růží. Když mě uviděl manžel, zesinal a já měla obavy, aby se nesložil. Mé obavy byly zbytečné, brzy se vzpamatoval, vstal, políbil mi ruku a v započaté tragikomedii pokračoval:
„Jsem rád, madam, že vás poznávám. Nemohu slovy vyjádřit svůj obdiv. Jste božská! Nepřál bych si nic jiného, než strávit s vámi dnešní večer.“
Já jsem neudržela smích a začala se řehtat na plné kolo, až se přítomní hosté otáčeli.
„Ráda s vámi, můj milý, dnešní večer strávím a jistě nebudete proti tomu, když spolu strávíme i celou noc.“
Mohu vám, přátelé říct, že ta noc byla kouzelná. A nejen ta! Můj miláček přestal pít na noc bylinkový čaj, u televize jsme nejedli buráky, ale našli jinou, daleko zajímavější činnost, láskyplnou předehru k následnému milování.
2024 ©