Rubínový prsten
Rubínový prsten, otočíš-li jím
uslyšíš tichý sten. Tiché volání.
V rubínu našla se stará píseň
s briliantovým výbrusem.
Prstenem otočíš doprava doleva
až uslyšíš pláč - nářek
mnoha ponorných řek.
Řek, jež skrývají se v hlubině.
Bílé vánoce
Přijde sníh, budou zase vánoce.
Všem patří řetízkový kolotoč oblohy,
hvězdičky v sedátku se občas vykloní …
proboha snad netrpí závratí.
Za jízdu se neplatí, osmnáct
až dvacet kol, starším, těm se ještě
hlava z loňské jízdy točí. Cesta však
není dlouhá a ani dlouho netrvá.
Do zasněžené schránky chodí
bílé dopisy a tajná přání,
rok pomalu odchází a hbitě
nám předkládá své sněžné účty.
Sněhulák
Bílý sněhulák
jen s červeným nosem mrkvičky
a uhelnými knoflíčky.
Na hlavě mu sedí modrý klóbrc -
starý oprýskaný hrnec
ze skládky.
Zelená
To, co se píše na deskách Nezvalovy
Pantominy a co prozrazují stránky
uvnitř, co se píše do vody, když neprší,
když se slzami se nešetří.
Co se zapíše do Guinnessovy knihy.
Co se zapíše na oblohu, když odplouvají
kumulonimby a letadla dokreslí
atmosféru bílými linkami.
Až mraky připlují na křižovatku, bude
mít báseň červenou nebo ji propustí
líbezná dopravní strážnice, jíž na
křižovatce tolik sluší modrá uniforma,
.
Až bude mít báseń zelenou, pofrčí dál
a chytí vlnu zelenou.
Naděje
Naděje přichází za slovy, za pohledy
často přichází jako poslední.
Vodní kolo se otáčí a podává ti
vodu dlaní. Mnoho vody nenabere
a vodu zase pustí.
Koukol, ohnice a svízel přítula
dovedou na souvrati vytlačit pšenici.
Večer
Večer před mýma očima, vypil noc
skoro do dna. Málo jí zbylo po půlnoci –
jen něco málo.
Večer na lačno vypil noční tmu na ex.
Kopnul ji do sebe. Nedivte se,
hynul žízní.
Po půlnoci zbyla jen polovina tmy a dvě,
jen dvě červené hvězdy
svítily na obloze jako dva lampióny
než se na východním obzoru
setkaly s ranními červánky.
Hned po ránu jsem šel Pařížskou třídou
i Revoluční byla tak sváteční
Už jsem prošel starým městem
jarmarečním trhem
Vánoční strom se zde před léty
skácel jako haluze.
Padl na dlažbu i s blikajícími hvězdami
Pražské uličky
Temno pražských uliček, úzkých sotva
metr. Sotva se v nich vyhneš svému
osudu. Sotva se otočíš.
Tma si hraje na schovku,
jakoby byla odjakživa slepá.
Osud proletí uličkou jako drak
v rychlosti tě obejme a už tě nepustí.
Temno nočních pasáží, garáží, tunelů
a podchodů tě neustále provází.
Úzký proužek světla, lom měsíčních
paprsků odražený od okenice tě poráží.
Jen jedna ulička se stínům vyhýbá,
říkají ji Zlatá ulička, snad proto že v ní
císař pán ztratil dva groše.
Tma pod černým bezem, černým rybízem
a Baobabem s čokoládovou dietou.
Rukou šátrá za lígrem kobky,
Svou svobodu vleče i s černou koulí.
Rondel
Rondel opakuje slova, opakuje rýmy
Vrhá na zem světlo i rychlé stíny
je kolotočem básníků z tržnice
je štíhlou lodičkou básnířky Alice.
Rondel opakuje slova do zbláznění
kolem dokola vše neustále omílá.
Na pouti do Czenstochové a Lurd,
na pouti do Santiágo de Compostella
se modlí třikrát denně Zdrávas.
Rondel opakuje slova k zešílení
opakuje rýmy, mele sloky.
Vystřeluje šípy na střelnici básníků
na Matějské pouti v Dejvicích.
A kdo je více? Snad jenom zrcadlo
básnířky Alice.
Paní Meluzína
Už o ní téměř nikdo nic neví, sem tam
nad skalními městy se proletí.
Obrušuje kameny, znělce, porfyry,
plagioklasy i černé diabazy.
Ostřím trnky brousí karneoly,
opály a jejich hrany.
Kámen na kameni už dávno neleží.
Meluzína ladí svůj hudební soubor,
zpívá a točí se jako břišní tanečnice,
jako baletka souboru písní a tanců
Víta Nejedlého z Pohořelce.
Protáhne se kolem komína, okny proletí.
Nemá šaty, k čemu by je také měla,
vždyť je zcela průhledná.
Kolem mohyly tleskají němí svědci.
Zpívá zapomenuté písně, šansony,
kuplety i arie. Nedbá příliš na harmonii
přesto pohádkově zní.
Meluzína je kamarádkou vichřice,
partnerkou bodláčí a ostřice.
Jsou to štíhlé dámy, reprezentantky
přírodního umění.
Hřebeny střech
Červené střechy jsou rozbouřeným
mořem,
enklávou uprostřed starého města.
A co bílé komíny připomínající
první parní vltavskou flotilu.
Lodě kotví v přístavu na náplavce,
na Výtoni i u bývalé celnice.
A co okna, v létě bývají otevřena
dokořán, do pokoje občas
spadne živá hvězda,
někdy se utrhne jen její zlatý cíp
a stočí se do kornoutu, jako sladké
bonbóny z Oriónky.
Velký rozpálený bolid, dopadne
na střechu dřevěného kostela
a občas i na náměstí, v pravé poledne.
Fotbalový král
Maradona – fotbalový král,
madona mezi hráči.
Klička, klička, hlavička a gól!
Diego Armando Maradona,
držitel několika zlatých míčů,
ale jen jednoho srdce.
Vzpomínky z Dalmácie
Dubrovník vínem tě opije,
světlem oslní.
Daleko kamenem nedohodíš,
zítra tě ukamenují.
Zelené ostrovy Lokrum, Lopud
a Mrkan vyčnívají z Jadranu
jako kulisy načechraných vln.
Betula nana
Spisy napsané na březové kůře
sedřené z kůže, někdy i vyřezané.
Napsané ještě na stojícím stromě
Luštíš je, máš už dvě jména.
v dešti slov hledáš úkryt.
Vítr vyvrací vratká slova.
Koruna stromu, spíše jen korunka,
ta zmenšenina vesmíru
propouští lehké vzdušné proudy.
Prodavač básní (Světlaně)
Paní, kupte si buket básní,
chutnají jako vanilkové rohlíčky
od vlastní matičky.
Paní, kupte si rukavice, zítra k nám
vtrhne velká fujavice.
Kupte si aspoň pravou.
Levou dostanete jako prémii.
Paní, kupte si klobouček, ten s tím
s duhovým peřím. Je levný
a splatíte jím všechny dluhy.
Paní, kupte si štěstí a rozdejte ho
rukou od srdce. Že držíte smutek?
Počkejte okamžik.
Básně jdou na dračku.
Velká literatura
Číst velké básníky znamená pořídit si
schody do nebes, nebo postavit
lešení k mrakodrapu.
To je nejlepší řešení.
Brodit se verši velkých řek a velkými
meandry vykrajovat břehy.
Umění
Více, více skutečného umění,
více opravdového umění,
volají ti z přízemí.
Jen houšť, jen houšť
volají snobové a investoři, volá moderna
i klasika a vnášejí
zrnka písku do pouště a sem tam
přimíchají i fatu morganu.
Experti s vráskami volají po aukci.
Možná, vyvolají ještě větší zmatky.
možná objeví zázraky.
Aukční kladívka lítají vzduchem sálů.
Art for Art.
Trojka
Citrón s limetkou, dva žluťáčci,
na houpačce zákony vyvrací.
Šťovík se na ně šklebí ze stráně,
rád by se svezl na velkém tobogánu.
Tobogán s třista šedesáti pěti schody,
ten obří můstek, nakonec
stejně skončí v Mácháči.
Rovnoběžky
První rovnoběžka je z Nového Zélandu.
Jak se tam octla nevím.
Druhá je z Nového města nad Metují.
Třetí je z Nového Boru,
ještě voní pryskyřicí.
Čtvrtá je z Nového Knína
a další pokračují přes Newcastle,
New Harbor a New York
až do Hodonína.
Poslední otevírá zbrusu novou
drátěnou klícku novoty.
Jejich starostové a majeři
hrají Novosvětskou.
2024 ©